Někdy zapomínáme.
Zapomínáme na to, že my jsme hodnota sami o sobě,
už tím, že se (na)rodíme, tím, že žijeme, tak naplňujeme svůj úděl.
Když nevnímáme vlastní hodnotu,
často ji pak nedokážeme vidět a ocenit ani u druhých.
Nic pro nás není dost dobré.
A nebo naopak ~ doceníme druhé, ale u sebe máme tendenci
veškerou píli a vynaložené úsilí shazovat.
Jako bychom nechtěli dát dostatečnou váhu tomu, co světu přinášíme.
Proč?
Jen proto, že ostatní jsou lepší?
A co když nejsou?
Každý totiž máme vnitřní potenciál v něčem jiném.
Možná pouze nedokážeme vnímat tu naši hodnotu.
Díky tomu právě ta hodnota „klesá“.
Klesá. Ale jen v očích nás samotných,
protože máme pocit, že jsme selhali a něco nezvládli.
Okolí to cítí. Přebírá přirozeně to naše vnímání, kterým nás ještě více utvrzuje
v nejistotě a v tom „bezhodnotném“ pocitu, se kterým se uvnitř potýkáme.
Je to o tom, co my sami živíme. Hodnota.
Hodnota, která roste vzhůru a nebo padá dolů ~ my jsme Ti, kdo ji udává.
.
.
.
.
.
.
...pokračování v PODZIMNÍM Mandalovníku.