Každé území ~ město, okres, stát ~ má své hranice. A je to tak v pořádku.
To proto, abychom všichni věděli, kde se v rámci daného místa nacházíme, kam patříme.
Abychom věděli, kam až můžeme jít a kde už je to za povolenou hranicí.
Je tedy v pořádku nastavovat hranice i v rámci sama sebe.
Ať už co se týče vlastních možností, kam až jsme schopní zajít.
Nebo v rámci druhých, kam je chceme pustit.
Hranice mohou evokovat jakési omezení, ale je tomu přesně naopak.
Právě ty hranice, když se dobře nastaví, znamenají větší pocit svobody.
A jak poznáme, kde končí a kde začínají?
To je individuální. V různých situacích si totiž každého člověka (ne)pustíme k sobě „jinak“.
Jde o upřímné navnímání své komfortní zóny
~ tam totiž rozkvétá ta naše svoboda a bezpodmínečná láska.
Když poslechneme svůj vnitřní hlas, nalezneme tu rovnováhu, ve které se cítíme dobře.
Pokud ho neposlechneme a pustíme druhé dál, než je nám to příjemné,
…bude to bolet. Spálíme se.
Někdy máme možná tendenci ty rány přehlížet.
Pak zas a znova dovolovat druhým nás tím zraňovat.
Jindy to v nás vzplane a naopak zraňujeme své okolí, které nerozumí.
Nechápe, co se děje...
Neznáme své hranice. Jak je tedy mohou znát druzí?
Jak mohou vědět, kdy je to v pořádku a kdy už je to za hranou?
.
.
.
.
.
.
...pokračování v PODZIMNÍM Mandalovníku.