Když uvnitř nás nastane přijetí
~ situace, života, nás samotných, tak to poznáme...
Nejde se splést.
Ten pocit lze jen těžko zaměnit.
Jde z toho vnitřního rozkvětu smíření, které se naplnilo.
Míří ze středu rovnou ven.
Naskočí nám husí kůže po celém těle...
a zalije nás pocit mírumilovného pohlazení vděčnosti.
Ach, jak silná ta vděčnost v tento okamžik je. Právě teď.
Možná se naše oči zalévají slzami.
Možná se nám chce dokonce plakat. Ale né smutkem.
Naopak...
Pláčeme s takovým pokřiveným úsměvem na tváři.
A v mysli se sami sebe nevěřícně ptáme:
Opravdu to teď cítím?
Já?
Po tom všem?
.
.
.
.
.
.
...pokračování v jarním Mandalovníku.