Zavíráme oči před skutečností.
Před tou pravdou a upřímností.
Nevadí.
Naše mysl ví, přesto, že to nevidí.
Vrhá totiž paprsky slunce na naše víčka a proto bolí se dívat.
Když je pootevřeme a prozřeme skrze řasy, skrze ty závoje nevědomosti,
zjistíme, že to stejně nejde vidět tam venku.
Slunce vrhá ostré přímé světlo a oči se zalévají slzami.
Nejsme připraveni vidět.
Musíme to nechat uzrát.
Tam uvnitř.
Dovolit tomu oku v oku, aby se otevřelo.
Aby tam uvnitř pochopilo.
Prozřelo.
Nic není jen černobílé. Každý máme uvnitř ten svět plný barev.
Prostě jen zavřeme oči a vnímejme prozření, které vrhá světlo,
aby prozářilo veškeré ty barvy života.
Od těch tmavých a temných, po ty světlejší a jasnější.
Mohou a nemusí být příjemné ~ ty „aha momenty“ tak zvané,
ale vždy vedou k posunu vpřed.
To uvědomění, kdy...
.
.
.
.
.
Pokračování v PODZIMNÍM Mandalndaovníku