...ano, to je ono.
Ta chvíle, kdy se zhluboka nadechneme
a „naposledy“ ztěžka vydechneme všechno to, čemu jsme odporovali.
Je to ten pocit odevzdání se, kdy si uvědomíme, že některé věci neovlivníme.
Pocit uvolnění a osvobození.
Jako když roztáhneme ruce zeširoka a necháme,
ať nás vítr objímá.
Ne proto, že bychom to snad vzdali.
Ale proto, že jsme to právě zvládli.
Projít tou cestou trnitou.
Přestali jsme totiž jít proti ní.
Na chvíli nám došly síly.
Tak jsme se zastavili.
A pochopili, že ta cesta, kterou jsme se ubírali celou tu dobu,
nás chtěla těmi bolestivými trny, jen přimět ke změně směru.
Všechny ty odřeniny a rány...
Byly to jen indicie, které nám dávaly najevo...
.
.
.
.
.
.
.
...pokračování v jarním Mandalovníku.