Upřímnost ~ přímost ~ most k sobě i k druhým.
Vím, že to není jednoduché. Stavět ty mosty mezi námi a udržovat je.
Snazší je, nechat je chátrat, nebo je vzteky rozbourat.
Člověk si uleví, ale otázkou zůstává, zda nám to za to stojí?
Rozmetat všechno a všechny kolem sebe?
Upřímností, která někdy pohladí a jindy pěkně zabolí.
Záleží na tom, jak se uchopí. Jak se sdělí.
Může nám pomoci stoupnout si naproti zrcadlu a mluvit k sobě způsobem,
kterým občas některé věci říkáme druhým.
Jak se u toho cítíme? Je nám to příjemné?
Cítíme ze sebe a z toho sdělení sílu, pravdu a zdravé sebevědomí, protože si za tím stojíme?
Nebo naopak podkopáváme sami sebe a ty pocity, které sdělujeme?
Možná si nebereme servítky a říkáme věci bez soucitu a porozumění,
protože to je prostě upřímnost? A upřímnost přeci „bolí“...
Opravdu musí (jen) bolet? Co když ji lze sdělit i jinak a laskavěji?
Upřímnost nadevše vždy říkáme.
Přesto je to dost vratká záležitost a mnohdy ji právě proto nechceme slyšet ani říkat.
Abychom někoho nezranili, abychom někoho neztratili.
Jenže tím ztrácíme hlavně sami sebe. Tím, že tu upřímnost...
.
.
.
.
.
.
...pokračování v PODZIMNÍM Mandalovníku.