~ ten něžný pocit vděčnosti, který nás polije, když všechno od~pustíme.
Když se osvobodíme.
Je to jako čerstvý závan vůně lesa, když ležíme na mýtině v mechu a kapradí.
Vděčnost je pohlazením.
Pohlazením, kterého se nám dostává od druhých ve chvíli,
kdy pro ně něco uděláme. Když jim pomůžeme.
Vděčnost. Jak je nádherná. Mírumilovná...
Můžeme se jí dotknout. I ji na oplátku pohladit, tak jako jindy ona hladí nás.
Cítíme to?
A teď se upřímně zeptejme...
Dáváme tu vděčnost sami sobě dostatečně?
Svému tělu? Svým orgánům i smyslům? Svým talentům?
Dopřáváme si to pohlazení?
Za všechno, co zvládáme. Za to, jak se nevzdáváme.
Za všechnu bolest i radost, kterou prožíváme.
Vždy je důvod, za který si můžeme poděkovat.
Zasloužíme si to.
Třeba zrovna teď v tuto chvíli.
Proč?
Protože jsme se vydali na tuto cestu probuzení.
Cestu, která....
.
.
.
.
.
.
...pokračování v jarním Mandalovníku.