Občas, když uvízneme v tom bodě beznaděje a nevidíme dál...
Tam dál za ty hranice, které nám brání ve výhledu...
Máme pocit, že je vše proti nám.
Že z toho vlastně není cesty ven.
A tak se cítíme zahnaní do kouta.
Stahujeme se do sebe.
Co cítíme?
Na co myslíme?
Zkusme si to přiznat, ať je to cokoliv.
Nemusíme to říkat nahlas.
Stačí, když to budeme vědět my sami.
Zvědomujeme si to kvůli sobě.
Už tím uvědoměním se odlehčíme.
Když najdeme příčinu našeho pocitu...
Najednou jako by bylo mnohem snazší se odrazit...
Vyskočit vzhůru a podívat se na celou tu situaci z většího nadhledu.
Pochopíme, že to není takové, jaké se může na první pohled zdát.
Že to není tak beznadějné, ani bezvýchodné. Naopak.
.
.
.
.
.
.
...pokračování v LETNÍM Mandalovníku.