(PSYCHO)TERAPIE - odpovědi na otázky

Otázky a odpovedi
1) Jak si vybrat terapeuta? Jak sis Ty vybrala terapeuta?
Dát hned na první dojem, který o terapeutovi mám a nebo tomu dát čas?
2) Čím terapii zahájit?
Člověk má problémů mnoho, kde vlastně začít?
3) Osobní terapie nebo online?
4) Jak okolí vysvětlit, že je terapie něco normálního a něco, co může pomoci?
Co, když to okolí nepochopí a bude mě mít za blázna?
Jak vzalo Tvé okolí, že chodíš na terapie?
5) Jak jsi se k terapii vlastně dostala?
6) Co bylo poslední impulzem k rozhodnutí pro terapii?
7) Po kolika terapiích jsi měla pocit, že Tě někam posouvají?
8) Kolik Tě stojí jedno sezení u terapeuta?
Nemám finanční prostředky, abych mohl/a chodit pravidelně.
9) Co když začnu s terapií a nezvládnu se otevřít tak, jak je třeba?
10) Mám strach/stydím se, jak to překonat?
11) Jaké jsou důsledky terapie? Co se v Tobě konkrétně změní?
12) Je v pohodě jít na terapii v rámci psychohygieny, jako prevence?
13) Řešíte jedno téma na více sezeních, nebo probíráte to, co se stalo od posledního?
14) Dostáváš i nějaké konkrétní tipy, jak se strachem pracovat?
15) Musím jít na terapii až když jsem připravená nechat si poradit? Nebo mi s tím pomůže terapie?
16) Bojím se, že mi terapie nepomůže, protože nemám sílu a vůli se řídit radami.
17) K čemu bude Váš terapeutický Mandalovník? Je to náhrada klasické terapie?


1
Já v tomhle směru měla štěstí. Moje kamarádka Iri se rozhodla chodit na terapie pár měsíců přede mnou. Tehdy když mi o tom říkala, tak jsem jí do telefonu reagovala: ,,Supr, držím Ti pěsti, to já se na to teda vůbec necítím. Raději zajdu za kartářkou.”
Víte, já se nejen bála, ale zařekla se, že terapie prostě ne. Nechtěla jsem na ně nikdy přistoupit. Protože já přeci nejsem blázen a vlastně to ani nepotřebuju! …Ehm…, jasně.

Když jsem viděla, jak Iri po pár sezeních rozkvétá po všech stránkách, poprosila jsem ji o kontakt. Nebo mi ho možná dokonce dala sama, kdybych si to rozmyslela? To už si nevzpomínám. Každopádně už podle fotky a videa mi byl “můj budoucí terapeut” sympatický.
Na dnešní době je fajn, že spousta terapeutů má svůj profil na sociálních sítích a tak dle příspěvků a vyjadřování můžeme posoudit, zda to bude terapeut právě pro nás.
Doporučuji přečíst vždy informace na stránkách terapeuta, shlédnout případně video-medailonky skrze nějaké “nacítění”.
Nejvíce samozřejmě člověk pozná až při povídání. A nejlépe při osobním setkání, na které jsem se nakonec tedy domluvila.
Musím říct, že za mě byl můj vybraný terapeut jasná volba od začátku.
Cítila jsem se v bezpečí a příjemně.
Víte, ono všechno chce čas. Ale pokud vnímáme už u prvního sezení, že si s tím člověkem nesedneme, že to není ono, možná není od věci zkusit někoho jiného. Když má člověk v sobě nepříjemné pocity od prvopočátků (není to nic proti terapeutovi, někomu může sednout, nám bohužel zrovna ne)…, jen těžko bychom se během dalších sezení tohoto dojmu zbavovali. Samozřejmě to není dogma. Důležité je v tuto chvíli opravdu naslouchat sám sobě a svým pocitům.
,,Cítím se v bezpečí? Je mi s tímto terapeutem dobře? Chci mu svěřovat své bolístky a trápení?”
Stačí být k sobě upřímný. Buď to zkusit a vydržet, nebo jít o terapeuta dál. Ušetříme nejen své peníze, ale hlavně čas, který můžeme využít s jiným terapeutem efektivněji a lépe, protože se s ním budeme cítit dobře.

Ani se nemusíme bát svému terapeutovi říct, že bychom potřebovali spíše člověka, který je naladěný stejně/podobně jako my. Naopak to pochopí a možná Vám dá dokonce kontakt na někoho jiného.
Je to lepší varianta pro nás oba, než abychom se spolu trápili a terapie přitom nikam nevedla.

Je to jako s partnery. Mnozí z nás jsme také nezůstali hned s tím prvním, který nám přišel do života. Někdy je třeba vyzkoušet více partnerů, abychom našli toho, s kterým strávíme celý život. A stejně tak je to i s terapeuty pro tu naši cestu sebepoznání.
…Například mě terapeut sedl hned ten první. U partnera už takové štěstí nemám, ale to taky přijde.




2

Každý terapeut má asi jiné postupy. Já když přišla na první sezení, tak jsem terapeutovi řekla, že vůbec nevím proč tu jsem, že už ty terapie vlastně nepotřebuji ~ vyšumělo to.

Zeptal se tedy:
,,A jaký byl prvotní důvod, se kterým jste se mi ozvala? Proč jste chtěla chodit na terapie?”
To bylo pro mě zajímá zamyšlení, které netrvalo ani 10 vteřin.
,,Protože jsem uvnitř strašně zlá.” 
A bylo vymalováno. Spustily se mi vodopády slz ještě dřív, než jsem stihla tuhle větu dokončit.
To sezení jsem probrečena kompletně celé. Díky tomu mi došlo, proč jsou ta sezení tak “drahá”~ kvůli těm kapesníkům, které tam každý posmrkáme!
To je samozřejmě vtip. Teda…opravdu se tomuhle od toho dne směji, ale naprosto si uvědomuji tu hodnotu práce, kterou terapeuti do sezení a do nás vkládají. Velice si jich za to vážím a obdivuji je. Nelituji jediné koruny, kterou jsem do terapií investovala.

Myslím, že každý z nás máme ten jeden stěžejní důvod, který nás k terapiím “dokopne”. Ale ve finále se dostaneme k jádru problému úplně z jiné strany, než si třeba my sami myslíme. Nic z toho, co řekneme, není špatně. Všechno je to cesta k tomu porozumění a každá informace vede dál a hlouběji. Opakuji ~ NIC NENÍ ŠPATNĚ, ať řekneme cokoliv. A to je důležité si stále uvědomovat.
Nemusíme se bát, že bychom něco vynechali. Ono se to vše prolíná.
Uvedu příklad:
,,Ve chvíli, kdy mluvíme o krizi s partnerem, který se nám nevěnuje, se dostaneme k tomu, že jsme v dětství přišli o tatínka a proto pak máme tendenci vyžadovat pozornost od partnera - protože nám táta v životě chyběl. Ale partner nemá za úkol nám nahrazovat tátu.” Třeba.

S terapeutem v takové situaci půjdeme ještě hlouběji v rámci pocitů, dojmů. Důležité je si uvědomit, že každý jdeme na terapii s vlastním subjektivním vnímáním dané situace. Co pro jednoho je událost na mávnutí ruky, pro jiného člověka může být životní rána, která ho poznamená na celý život. A proto jsou tu terapie, aby nám pomohly se vypořádat s událostmi z minulosti, ale zároveň nás naučí i do budoucna lépe situace zvládat a vstřebávat, aby později terapie nebyly třeba? ani potřeba.

Žádný problém není malý, pokud nás trápí.

Většinou poznáme, že chce určitá oblast prozkoumat na základě “viditelných” reakcí.
Když například začneme z vteřiny na vteřinu plakat. (To mě se stává často. Je až neuvěřitelný, jak člověku ve vteřině přecvakne a z úsměvu se stávají potoky slz, protože se dotýkáme něčeho bolavého.)
Jindy to mohou být rozčílené reakce. Občas se mi stává, že na terapeuta z ničeho nic křičím, když vysvětluji situaci a u toho své pocity. Ty vnitřní potlačené emoce, které jsem V KLIDU nevypustila v podobě svého nesouhlasu/názoru v tu danou chvíli, kdy byly potřeba… A tak se zpožděním, kdy se uvnitř mě nějakou dobu tlakovaly, je “odnese” terapeut. Který je ovšem školený tohle zvládnout a nebrat si to osobně. Za to naši blízcí ne.
Když totiž tyhle emoce vykřičíme na blízké dostaneme se jen do začarovaného kruhu hádek. Všichni si to bereme osobně, dotýká se nás to - logicky, a vznikají pak mnohem větší nedorozumění.

Úkolem terapií je, naučit se tyhle vnitřní “nesoulady” komunikovat zavčas. V klidu. Vyjadřovat své pocity, názory, nesouhlasy - otevřeně a autenticky v tu chvíli tak, aby nikomu neublížily, ale aby byly projeveny. Místo toho, abychom se potlačovali.

Ano, sama se to učím. A musím se pochválit ~ jde mi to lépe a lépe. Tedy. Záleží na tom, o co jde. :D
Ale bez terapií bych toho opravdu schopná nebyla.




3

Já vyzkoušela jedno osobní setkání.
O
d té doby, kdy jsem cítila, že terapie chci, a chci je s tímto terapeutem…, jsem absolvovala dalších 18 sezení ON-LINE přes WhatsApp. Nechtěla jsem dojíždět z Brna do Prahy každý týden kvůli 50 minutám.


Místo toho vidím vždy svého terapeuta přes mobil. Jsem ve svém prostředí doma, kde se cítím dobře, v bezpečí a vyhovuje mi to.
Upřímně dle mě mezitím není až takový rozdíl. Naopak je to pro mě pohodlnější z mnoha hledisek.
Kdybych měla terapeuta z Brna, tak bych za ním samozřejmě osobně někdy přišla. Ale v rámci této doby je vlastně i žádoucí komunikovat spíše online.
Za mě jsou fajn obě varianty, ale online je to pro mě i pohodlnější.




4


Upřímně, ačkoliv vím, že je to těžké ~ nepotřebujeme nikomu nic vysvětlovat.

Nepotřebujeme ani dostat požehnání nebo schválení k tomu, abychom chodili na terapie.
Setkala jsem se už i s příběhy o tom, že chodíte na terapie, ale s nikým o tom nemluvíte, protože je to pro Vás pohodlnější. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat a já na to říkám: ,,Proč ne? Super.”
Pokud nemáme potřebu to sdílet, pokud nemáme síly na vysvětlování, klidně si to nechme pro sebe. Ve chvíli, kdy budeme vidět a cítit, že nám samotným to pomáhá, pak ani nebude potřeba to vysvětlovat. Okolí to pochopí, protože to z nás ucítí.

Mnohdy si jako blázni připadáme my sami, proto máme strach z vnímání okolí.
Jako by nám ty naše vnitřní pochyby těmi reakcemi ještě potvrzovali. A to v začátcích opravdu nepotřebujeme.

To, co potřebujeme je podpora v našem rozhodnutí. Protože my sami jsme vystrašení, vyděšení, mnohdy překonáváme svůj strach a tahle nedůvěra a shazování od okolí nám nepomáhá.
Proto, pokud tohle čte někdo, kdo na terapie nechodí, ale má kolem sebe někoho, kdo ano…
Prosím, jen toho člověka podpořme. A pokud ho nechceme podpořit, neříkejme nic. Prostě to respektujme.

Jak vzalo mé okolí, že chodím na terapie?
Svěřila jsem se s tím hlavně tehdejšímu partnerovi. Ne proto, abych dostala schválení, ale proto aby věděl, že i když se moc bojím, tak chci na sobě pracovat. Chci to alespoň zkusit. Podpořil mě, i když si o terapiích myslel své. Dokonce mě tehdy na první sezení do Prahy odvezl, za což jsem mu dodnes vděčná, protože objetí, které na mě čekalo hned po první terapii, když jsem vyšla ubrečená ze dveří budovy, to se ničemu nevyrovná. A do teď na to ráda vzpomínám. Moc mi tím tehdy pomohl.

Poznámky typu:
,,Nemyslím si, že zrovna Ty jsi někdo, kdo potřebuje chodit na terapie…”
Nebo: ,,K čemu to je? Já myslel/a, že terapie jsou jen pro blázny.”

…mě samozřejmě dostávaly do ráže. Kde je podpora? Pochopení?
Já sama si řekla, že nikdy na terapie chodit nebudu a pak ještě “za čerstva” vysvětlovat něco, co sama v sobě nemám srovnaný.
Lepší je opravdu ta varianta ~ sdílet to s lidmi, u kterých fakt víme, že to pochopení dostaneme, i přesto, že mají třeba jiný názor.
A s ostatními to buď nesdílet a nebo sdílet jen tehdy, kdy budeme my sami pevní v našem rozhodnutí a nerozhodí nás to.





5


Jak už jsem psala na začátku, inspirací mi byla ma kamarádka Ajri, která začala chodit na terapie přede mnou.
Věřím, že bych k nim jednou došla, ale určitě mnohem mnohem později.

Jsem fakt moc ráda, že už jsem díky svému rozhodnutí tak daleko a pracuji na tom, aby se mi v mém životě žilo líp, než doposud. Protože my jsme Ti tvůrci. My můžeme změnit cokoliv. Musíme se rozhodnout a chtít pro to něco udělat. :) Všichni můžeme.




6

Posledním impulzem bylo asi to, když mi právě má kamarádka Iri upřímně řekla, že kolem mě musí chodit po špičkách. Měla pocit, že cokoliv mi řekne, já beru jako útok, mám pak plamínky v očích a rozzlobím se. Což vedlo k tomu, že se v mé přítomnosti samozřejmě necítila dobře, protože se musela hlídat.

Upřímně, nebyla jediná. A právě o to “jednodušší” to rozhodnutí pak bylo. Chtěla jsem se cítit lépe. A už jsem nechtěla svým chováním ubližovat ani svému okolí, protože jsme tím ve finále zase škodila i sama sobě.
Vždy jsem to brala, že je to mou součástí. Že je to prostě má povaha a brali to tak i všichni okolo.
Jenže terapie mi ukázaly, že to nejsem já.
Nikdo nejsme zlí. Všichni jsme jen zranění. Věřme, že stačí málo proto, aby to s námi zamávalo. Nejsme z kamene. Všechno na nás působí. Od “drobností” po velké starosti.
Ale když to odkryjeme a naučíme se s tím postupně pracovat, může se každému z nás žít mnohem lépe.
Kdybych to nezažila, nevěřila bych tomu. Ale cítím se fakt o dost svobodněji.



7


Upřímně? Už po první terapii ~ po prvních 50 minutách jsem pocítila úlevu. A po 2 terapiích mi dokonce Iri řekla, že tomu vůbec nerozumí, ale že se se mnou najednou cítí moc dobře.

(Ne, že by se se mnou prý dříve necítila dobře, ale…, je to jiný.)
Že jsem uvolněnější a vyzařuji úplně něco jiného, než dřív. Což mi tehdy udělalo nesmírnou radost. Já se totiž i cítila mnohem lépe, o to větším pohlazením bylo, když to vnímal i někdo z okolí.
Ale popravdě jsem od toho neměla žádná očekávání. Věděla jsem jen, že vystupuji ze své zóny komfortu a jsem odhodlaná na sobě pracovat.
To, že se posun dostavil tak rychle bylo právě i díky mému přístupu. Já jsem a vždy jsem byla hodně sdílný člověk. Začala jsem se pomalu uzavírat do sebe až v době, kdy mi onemocněl partner a později odešel tam nahoru. Měla jsem pocit, že to musím zvládnout a zpracovat sama, abych dokázala sobě i svému okolí, že jsem dostatečně silná. Nebyla jsem schopná připustit si, že potřebuji pomoc. A ve finále tento zážitek ani nebyl spouštěčem k rozhodnutí jít na terapie. Ale ono je to jedno k druhému. Časem to všechno z toho pohárku přeteče.



8._jpg


Já osobně platím 1000,- za jedno sezení (50 minut).
Ale cenová rozmezí se u každého terapeuta liší. Lze samozřejmě najít i levnějšího terapeuta. Možnosti jsou. Já nevybírala podle ceny, ale podle doporučení. Ne proto, že bych nemusela řešit peníze, ale proto, že mi stojí za to investovat do sebe a do kvalitnějšího života podle pocitu a ne podle toho, jestli si to “mohu dovolit”… Protože jsem schopná ubrat jinde proto, abych si tu terapii opravdu dovolit mohla.

Je to o prioritách.
Pokud pro nás je větší priorita zajít 4x do měsíce do restaurace na večeři, koupit si pár krabiček cigaret a k tomu láhev vína, místo věnovat peníze 4x do měsíce do terapií, tak je jasné, že nám výplata stačit nemusí. Zároveň je ale důležité si uvědomit, že na terapie nemusíme chodit do smrti a ani ne každý týden.
Já osobně zprvu tedy terapii potřebovala každý týden, vždy jsem se těšila. Ale po pár sezeních už jsem taky zvolnila tempo ~ jedna terapie za 14 dní. Vždycky je důležité poslouchat sám sebe.
Když jsem cítila, že už se mi toho v životě děje mnoho, tak jsem si dala v měsíci třeba 1 terapii. A pak zase přidala na intenzitě. Všechno je to o nás, našich pocitech a potřebách. O tom, jak jsme k sobě upřímní.
Od 24. 6. 2020 jsem měla do dnešního dne (19. 4. 2021) 22 sezení = 22.000,- a nelituji jediné koruny.
Od dubna s terapiemi končím. Ne protože bych chtěla, ale protože můj terapeut již nebude k dispozici. Aktuálně nemám v hlavě, že bych chtěla hledat nového. Zvykla jsem si na toho “svého”. A možná je to i příležitost, jak už na sobě pracovat sama za sebe. (A s MANDALOVNÍKEM je ta cesta zase jinak úžasná a obohacující.)
Cítím, že to zvládnu. Ale od terapií se rozhodně neodkláním na dobro. Věřím, že zase přijde chvíle, kdy ji s vděčností uvítám.

Vím, že je to finančně náročné, ale jak s Iri rády říkáme ~ Můžu cokoliv si dovolím…a dovolit si můžu cokoliv.

TIPY:
!!! Dokonce můžeme zažádat i o příspěvek, na terapie s vybranými terapeuty, od pojišťovny.
Zrovna nedávno to zmiňovala konkrétně stránka @terap.io, kterou moc ráda sleduji, protože sdílí velmi užitečné informace právě z oblasti terapií ~ terap.io/blog/vzp .
Mají mimochodem velké množství terapeutů. Stačí si jen vybrat dle sympatií. 


Další takovou platformou je i hedepy.cz.

Pokud tedy uvažujete o terapiích a nevíte, kde si vybrat, tak věřím, že tyto stránky Vám v tom mohou pomoci. :)



9


Věřím tomu, že každý se dříve či později otevřeme tak, jak bude potřeba.
A jak nám samotným bude příjemné. To je totiž důležité. Každý tu míru sdílnosti a otevřenosti máme někde jinde. A není dobré to tlačit na sílu do hloubek, na které nejsme připravení. Já jsem až extrémně sdílná a ve spojení s touhou na sobě pracovat, se ta sdílnost a otevřenost ještě prohlubuje, protože vím a cítím, že se vždy dostanu tam, kam je třeba. O to větší a rychlejší jsou ty pokroky, kterým se někteří z nás můžeme účelně podvědomě bránit. Protože máme strach. Ale i to je v pořádku. Terapeut udělá všechno proto, abychom se cítili dobře a hlavně nám s tím otvíráním se pomalinku pomůže. Moc dobře ví, co dělat.




10_

Jak jsem psala výše, strach je v pořádku. Všichni ho pociťujeme v různých situacích a nemá smysl dělat, že není. Naopak už jen to připuštění nám nesmírně uleví. Stud je též pochopitelný. Vždyť mluvíme s úplně neznámým člověkem o našich niterných bolístkách… Proto, jak jsem psala u první otázky, je důležité, abychom se cítili příjemně s našim terapeutem.
Překonat to lze, když se pro to rozhodneme. Když si sami v sobě ujasníme, že CHCEME na sobě pracovat. Že je to pro nás opravdu priorita ~ my jsme tou prioritou. Už jen tím odhodláním si moc pomůžeme. Odhodlání je o rozhodnutí. Je to volba. A i když se může zdát těžké tu volbu učinit… Co se může stát po první terapii? Buď nám to bude dávat smysl a budeme pokračovat, nebo nebude a skončíme ~ kdykoliv můžeme skončit. Ale to uvědomění, že možná jen sami sobě bráníme v našem probuzení a rozkvětu skrze strach? Přitom by se náš život mohl ubírat mnohem lepším směrem… To je docela na zváženou, no ne? :)

Popřípadě náš MANDALOVNÍK může být pomocníkem v překonání strachu a mostem mezi námi a terapií.




11


Hele můžu být upřímná? Jakože hodně upřímná v rámci své zkušenosti?
Pokud ne, respektuji a přejdi prosím na další otázku.
Pokud ano, čti dál.

Důsledky terapie v mém případě?

~ Totální uvědomování vlastních chyb, kterých jsem se dopustila na sobě i na druhých.
~ Uvědomění, že jsem si často hrála na roli oběti.
~ Nalezení vnitřní síly, která se v určité fázi změnila na vzdor, naštvanost až nenávist.
~ Strašně jsem se v určitých situacích zlobila na druhé…, ale hlavně sama na sebe.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem se nechala v životě dotlačit do věcí, do kterých jsem vůbec nechtěla, ale brala jsem to celou tu dobu automaticky jako, že je to vlastně všechno v pohodě: ,,To je dobrý. Já to nějak zvládnu. Hlavně ať se mnou není problém. Hele to je dobrý, však já to vydržím. Joo, to je asi normální, že mi tohle nedělá dobře/necítím se dobře, ale když se to po mně chce. Budu ta hodná holka, která vyhoví.” Jenže ta “hodná” holka ve finále právě vůbec hodná nebyla, protože vybuchovala jako papíňák a naopak měla i přes to veškeré potlačení pocit, že je vlastně zlá: ,,Tak k čemu to sakra teda je?!” Ptala jsem se sama sebe. ,,Co dělám špatně?”

Došlo mi, že je potřeba to vzít z druhého konce. A díky inspiraci Iri, se rozhodla pro terapie.

~ Paradoxně to pak u mě mělo za důsledek, že nás to s partnerem rozdělilo, místo toho aby nás to sblížilo, jak jsem si přála. Odstěhovala jsem se z bytu, který jsme si koupili a spolu v něm budovali domov.
~ Utla jsem na 3 měsíce kontakt se svou rodinou, protože jsem se potřebovala znovu nadechnout, znovu se najít. Sama. Poskládat ty roztříštěné kousíčky mého já a znovu je slepit. Jinak. Podle sebe.
A to se spoustě lidem nelíbilo a nelíbí. Proto odchází… To, co k nám patří v našich životech zůstane, nebo se jednou vrátí. To, co k nám nepatří, prostě odejde. Jedna z věcí, kterou já nikdy nezvládala. To, že mě lidé opouští. A teď jsem sama přesně tohle dělala. A také dělala rozhodnutí, která jsem nechápala. Ale potřebovala jsem je zažít, prožít.
~ Terapie a celá tahle cesta mě učí všechno zvládat lépe a brát vývoj a změny jako součást života. Ve finále mohu říct, že se ve mně celkově změnilo vnímání veškerých životních situací, kdy si mnohem více uvědomuji to, co se děje a to, co se ve mně v tu chvíli odehrává. Snažím se s tím pracovat a mít nad tím nějaký nadhled. Což pro mě dříve bylo naprosto nepředstavitelné. Teď je to těžké, ale ne nemožné.

Ještě nedávno jsem některých svých rozhodnutích litovala a chtěla to vrátit.
Ale už chápu, že to tak prostě mělo být. Nikdy jsem se necítila lépe, než nyní. Opravdu.

Samozřejmě to neznamená, že tento scénář bude mít každý z nás v rámci terapie. NE! Tohle byla moje volba, moje cesta, kterou jsem potřebovala.

~ Dovolím si doplnit i odpověď v rámci zdravotních důsledků.
Nejen, že se mé tělo celkově cítí mnohem lépe… Ale!
Menstruační bolesti, které mě sužovaly od prvopočátku mých cyklů, jsou pryč.
Bez antikoncepce, bez prášků na bolesti, bez léků. Prostě je nemám.
Jak to?
Protože u mě byly menstruační bolesti spojené s potlačovanými emocemi, kterým jsem nedávala volný průchod. Jednou za měsíc mě tak dohnaly v rámci menstruace, kdy mě bolesti nutily zvracet, omdlévat a odrovnaly mě vždy téměř na celý týden.
Proč?
Abych se zastavila. Abych pochopila, proč ty bolesti přicházejí a pracovala s tou příčinou.
A protože jsem se před 4 lety (2016/2017) rozhodla přestat brát jakékoliv prášky na bolesti, tak mi nezbylo nic jiného, než pracovat s příčinami vždy, když se mi něco takového děje. Ne, není to jednoduché.
Ale je to cesta, kterou jsem si vybrala a jsem za to vděčná. A reálně vidím výsledky právě díky terapiím, protože mě učí vnímat sama sebe a naslouchat svým pocitům a potřebám.

Víte, co je vůbec nejdůležitější? PŘIJMOUT SE. Přijmout se taková, jaká jsem. A dovolit si tak všechny ty emoce, myšlenky a pocity, které byly a jsou mou součástí. Jde spíše o to, učit se s nimi pracovat. Ona ve finále ta změna totiž není o tom, že se změníme úplně v někoho jiného a ztratíme sami sebe. Naopak. My sami sebe díky tomu najdeme.

12


Je to naprosto v pořádku. A klobouk dolů, pokud se pro to někdo rozhodneme.

Zrovna před pár dny jsem poslouchala podcast: “Silné srdce Patrika Černocha ~ Ve vlastních rukou”, ve kterém Patrik říká: ,,Když jsem nemocný, jdu k doktorovi. Když mě bolí zub, jdu k zubaři. Tak proč bych nešel k terapeutovi, když se necítím dobře?”
Ámen. Naprosto souhlasím. I naše duše občas potřebuje preventivní prohlídku anebo uzdravit.
Řeknu jen: ,,Do toho!” :)




13


Ta sezení se odvíjí od toho, co zrovna potřebuji probírat. Buď mohu navázat na poslední téma, nebo mluvím o tom, co se mi stalo během času mimo terapie. Jakože se toho dělo a děje vždycky faaaakt hodně. Také si zapisuji sny a i s nimi pracujeme a připodobňujeme je situacím a zvyklostem v mém životě. Je to neskutečné, jak s námi podvědomí mluví, i když spíme. Sny jsou totiž také způsob komunikace a odráží se v nich věci, které si na vědomé úrovni neuvědomujeme nebo “nechceme” připouštět. Někdy se sny mohou zdát jako naprosto nesmyslné slátaniny nic neříkajících událostí. Ale není tomu tak. Jsou důležitou součástí procesu a posunu. Takže je určitě neopomíjejme.




14

Terapeut nám nikdy nebude říkat, co máme dělat. Přijít si na to musíme sami, jinak by to pro nás nemělo takový význam a sílu. Proto je terapie o mluvení nebo vypsání ~ a zvědomování si tak určitých věcí “nahlas”, kdy už jen jejich vyřčením/vypsáním a zopakováním nám dojdou souvislosti, které ve svých hlavách nevidíme.
Jsou to takové ty “aha momenty” a *blik cvak* ~ příjem.




15

Na terapii můžeme jít vždy. Kdykoliv. Ať už jsme připravení, či nikoliv. Ale počítejme s tím, že budou mít účinek podle toho, jaké úsilí do nich vložíme. Ostatně jako všechno v životě.
~  Pokud půjdeme na terapii odevzdaní, bez touhy na sobě pracovat, prostě jen abychom se přesvědčili o tom, že to “nefunguje”, přesně tak to i dopadne. Nedá nám to nic.
~ Pokud se rozhodneme na terapii jít se záměrem - budu na sobě pracovat, jak jen to půjde ~ výsledky se dostaví. Stačí když pro to budeme dělat to naše “maximum”, na které se zrovna cítíme. Jen je důležité nebrat terapii a terapeuta stylem: ,,No tak se ukaž. Vyřeš můj život.”
Protože přesně o tom to není. Je to o nás. Vždy je to jen o nás a našem přístupu.
Terapeut je pouze ukazatel směru. Jestli se na tu cestu vydáme a půjdeme po ní i přes překážky, už je jen na nás. On nám může být pomocníkem i průvodcem, když někde škobrtneme.
Ale tu práci neodvede za nás a to je důležité si uvědomit.



16

Dokud to nezkusíme, tak stejně nevíme, jestli pomůže nebo ne. Každý z nás máme tu potřebnou sílu a vůli uvnitř sebe, když jde do tuhého. V každém z nás dřímá, jen možná ještě nenadešel ten správný čas na její probuzení.
To odhodlání se také objeví ve chvíli, až se rozhodneme. Protože odhodlání je volba. :)
Nespěchejme na sebe. :))
Navíc, terapeut nám nikdy neřekne, co máme dělat. Vždycky si na to díky němu a jeho šikovně položeným otázkám, přijdeme každý sám. A to je na tom to skvělé.
Ten "aha moment", který nenahradí žádná rada.


17
Náhrada klasické terapie to opravdu není. Mandalovník může být právě tím mostem mezi námi a terapií.
Je to takový "terapeutický" zápisník, který nám pomůže zpomalit, dokonce nás zastavit.
,,Proč zastavit, když je dnešní doba tak rychlá a my už i tak nestíháme?" No... právě proto. :)
Ta rychlost nám často brání v prožívání vlastních pocitů a emocí.
Nedovoluje nám zotavovat se z mnohdy náročných životních situací, kterým denně čelíme.
Jsme "jen" lidé a každý potřebujeme odpočívat a více porozumět tomu, co se v nás děje.

K tomu je skvělé, říct si o pomoc a začít třeba i chodit na ty zmiňované (psycho)terapie.
Pokud se necítíme na terapie a na sdílení svých niterných zranění s terapeutem, možná nám v tom může pomoci právě Mandalovník. Stane se průvodcem do hlubin našeho nitra. Pokud to jemu i sami sobě dovolíme. Můžeme se zkusit naučit pracovat s pocity a myšlenkami při navnímání nebo vymalování jednotlivých Mandal … Sdílet své dojmy a prožitky psanou formou v bezpečném prostředí Mandalovníku. A jednou…, jednou třeba nadejde i chvíle, kdy požádáme o pomoc odborníka. A nebo taky ne… Všechno je jen nás. :)

My jsme tvůrci svého života.
A jsem šťastná, že v tomto směru mohu já i Iri třeba byť jednoho člověka inspirovat.

Děkuju s láskou Vaše
allpodpis_lavi
PS: Jedno vím jistě ~ MANDALOVNÍK Tě přijímá takového, jaký JSI.